Prase divoké
Všechna prasata si jsou vnější tělesnou stavbou velmi podobná a v hlavních rysech zachovávají vzhled našeho prasete divokého. Jen domácím chovem pozměněná prasata mají tělo válcovité a tlusté. Jinak mají všechna divoká prasata trup ze stran zmáčknutý. Kuželovitá hlava je protažena v známý prasečí rypák, zpevněný rypákovou kostí. Je ukončen rozšířenou, masitou a citlivou terčovitou plochou se dvěma nozdrami. Svaly v horní čelisti umožňují prasatům hledání potravy rytím. Počet řezáků není ustálen. V horní polovině čelisti bývá jeden až tři, v dolní dva až tři. V stáří jim obyčejně vypadávají. Zvlášť mohutné jsou špičáky. Jsou trojhranné, při dorůstání se zahýbají vzhůru a jsou nebezpečnými zbraněmi. Stoličky jsou široké a nízké, s četnými hrbolky. Jen přední stoličky jsou hrotovité.
Prasatovití mají typický chrup všežravců, jimiž prasata skutečně jsou. Žerou všechno, co se dá: kořínky, hlízy, plody, bobule, houby, hmyz, larvy, červy, měkkýše, plazy, mladé ptáky, myši, krtky, leklé ryby i zdechliny nejrůznějších zvířat.
Poměrně rychle se rozmnožují. Dospívají již v druhém roce a vrhají velké množství mláďat, někdy až 24. Samice, bachyně, mívá proto více struků ve dvou podélných řadách na prsou a na břiše. Jenom díky své rozmnožovací schopnosti odolávají prasata pronásledování člověka, který je nemá rád, protože rytím pustoší jeho pole.
Prasata nejsou ani tak neohrabaná a líná, jak se mnozí domnívají. Mají velmi bystré smysly, hlavně čich a sluch, a na krátkých a štíhlých nožkách běhají hbitě i nejhustším podrostem. Nebojí se ani hluboké vody. Obratně plavou a je známo, že dokážou přeplavat i mořské zátoky a úžiny.
Prasata žijí ve všech dílech světa, kromě Austrálie a větší části Severní Ameriky. Zdržují se ve vlhkých lesích, a zvlášť si potrpí na vodu. Bez řek a potoků by se prasata obešla, ale ne bez bahnitých míst s mělkou vodou. Tam se ráda válejí a ochlazují, tam mívají svá nejoblíbenější stanoviště.
Za potravou vycházejí až za soumraku a drží se vždy v menších tlupách. Jen staří kanci bývají samotářští a k ostatním nevrlí. Vzrostlí kanci bývají až 1,85 m dlouzí. Na ocas připadá asi 25 cm.
Prase divoké (Sus scrofa) nás bude zajímat jistě nejvíc, protože je jediným druhem prasat, který žije v divokém stavu i u nás. Je vyšší než prase domácí a má protáhlejší hlavu. Bývá rozličně zbarveno, obyčejně je však černohnědé. Proto nazývají myslivci divoká prasata „černou zvěří". Podobně jako ostatní savci bylo i prase divoké kdysi v Evropě daleko hojnější, než je tomu dnes. Původně obývalo celou Evropu, celou Asii a severní Afriku.
U divočáka je nejlépe vyvinut čich, sluch, hmat a chuť. Zrak má velmi špatný. Hlas divokých prasat je k nerozeznání podobný chrochtání i pronikavému kvičení prasat domácích. Prasata divoká se páří hlavně od listopadu do ledna. Po 16 až 20 týdnech klade bachyně v loži vystlaném mechem a trávou tři až dvanáct pruhovaných selat. Pohlavně dospívají divočáci už druhým rokem, tělesně však až v pátém nebo v šestém roce. Nezajde-li prase kulkou nějakého lovce, dožívá se průměrně deseti až dvanácti let.
Facebook | 
Google