Pískomil
Pískomil je malý savec z řádu Rodentia. Jednou známý jednoduše jako „pouštní krysy“ Pískomilové pocházejí z pouštních oblastí severní Afriky a Asie. Teprve na počátku 50. let 20. století se začali objevovat v obchodech ve Spojených státech. V Evropě byli jako domácí mazlíčci zcela neznámí až do roku 1964 (60. let). V současné době jsou však členy skupiny drobných savců, kteří jsou v domácnostech chováni nejčastěji, zejména pro svoji velice příjemnou povahu.
Pískomilové jsou 150 až 300 mm dlouhý, včetně ocasu, která tvoří přibližně jednu polovinu jejich celkové délky.
Pískomilové jsou sociální zvířata, a ve volné přírodě žijí ve skupinách. Opírají se o jejich dobrý čich na identifikaci ostatních členů klanu.
Pískomilové se v dnešních obchodech ze zvířaty vyskytují v mnoha barevných odrůdách.
To je obvykle výsledkem několika let šlechtění. Existuje více než 20 různých barev srstí v mongolského pískomila.
Existuje několik důvodů proč získal pískomil velikou oblibu u chovatelů domácích mazlíčků. Pískomil není agresivní a zřídka kdy kousne, pokud tedy není ve vyprovokovaném nebo stresovém stavu. Pískomilové jsou malí a snadno uchopitelní, neboť jsou společenští tvorové, kteří mají rádi společnost lidí a jiných pískomilů. Pískomilové mají také přizpůsobené své ledviny tak, aby produkovali minimum odpadů na zachování tělesné tekutiny, která z nich dělá velmi čistá zvířata s minimálním zápachem.
Častým nedorozuměním při nákupu terária či jiného domečku pro pískomila je, že žijí v bydlení určené pro křečky či myši.
To není správné, pískomil potřebuje prostředí, kde bude moci kopat systémy tunelů. Obyčejné plastové klece pro křečka a myši jsou pro ně nevhodné, protože pískomil má schopnost se rychle přes tyto zábrany překousat.
Pískomil jako domácí mazlíček
Z celé řady hledisek představují pískomilové ideální drobné domácí mazlíčky. Na rozdíl od křečků, kteří jsou noční tvorové, pískomilové jsou aktivní po krátká období během dne. Jsou přátelští, čilí, zvědaví a snadno se ochočí. Rovněž nevydávají žádný zápach, a protože původně byli pouštními tvory, uchovávají si v těle tekutiny a produkují pouze malé množství moče a tuhé, suché výkaly, takže čištění jejich příbytku je poměrně snadnou záležitostí.
Ve volné přírodě pískomilové žijí v podzemních norách, a pokud jsou chováni jako domácí mazlíčci, rovněž si budou v ubikacích hloubit doupata. Často balancují na zadních nohách, aby prozkoumali svoje okolí, a přední končetiny tak měli volné k držení potravy (např. semen). Dlouhé zadní nohy jim umožňují odskočit od nepřátel, i když v běhu se samozřejmě spustí na všechny čtyři. Pískomilové nedělají skoro žádný hluk, ale když jsou vyděšeni, dupou o zem zadníma nohama.
Samci bývají větší než samice a váží průměrně 30 g, zatímco samice váží zhruba 70 g. Pískomilové se dožívají průměrně tří let, i když za předpokladu dobré péče ze strany majitele co se potravy a dodržování obecné čistoty týče se mohou dožít až pěti let. Pískomilové přes zimu nehibernují, ale pokud je teplota v místnosti příliš vysoká, budou mít tendenci déle spát.
Určitý typ pískomilů má bohužel nepříjemný sklon trpět epilepsií. Ta se většinou projeví poté, co bylo zvíře dlouho a často bráno do rukou, zejména v případě, kdy pískomil nato není zvyklý. I když to bývá znepokojivé, záchvat obvykle rychle pomine, dáme-li pískomila zpět do jeho příbytku a necháme ho, aby se v klidu zotavil.
Další aspekt, který musíme mít na mysli při uchopení pískomilů do rukou je, že kůže na špičce ocasu je velice tenká, snadno se poškodí a začne krvácet. Nikdy proto nedržíme pískomila za ocas.
Pískomil mongolský(Meriones unguiculatus)
Tento druh pískomilů je nejběžnější. Divoce žijící forma má pískové zbarvení a konečky chloupků jsou černé. Této barvě se říká „aguti“. Spodní část těla bývá bělavá a na tlapkách má pískomil rovněž světlou srst. Barevných variet k výběru není příliš mnoho, snad proto, že pískomil se v domácnostech chová teprve poměrně krátkou dobu. Existují sice i jiné barvy než písková, ale pokud chceme získat pískomila určitého konkrétního zbarvení, bývá nutné obrátit se na specializovaného chovatele.
První zaznamenaná barevná mutace byla kanadská forma s bílými tečkami. Zbarvení srsti je jako obvykle pískové, ale na čenichu, na čele a na krku je bitá skvrna. Tlapky a konec ocasu jsou rovněž bílé. Pokud jsou bílé plochy rozsáhlejší, označuje se pískomil jako „skvrnitý“.
Pískomilové mongolští jsou rovněž k dostání v následujících barvách.
Bílý růžovooký (albín): Cistě bílý kožich, bílé vousky a růžové oči. Uši jsou růžovo-hnědé s bílými chloupky.
Tmavoocasý bílý: Až do 13 týdnů života tato forma připomíná bílého albína. Potom se na ocase objeví tmavý okraj.
Stříbřitý: Tato forma je zlatostříbrná po celém těle, obvyklé nemá delší, hrubší chlupy. Břicho a tlapky jsou bílé, má hustě ochlupené uši a červené oči.
Černý: Srst je černá jako uhel a oči, vousky a uši jsou rovněž černé.
Šedý aguti-činčila: Srst má velice pěkný šedivý odstín.
Modrý: Srst tohoto barevného typu je tmavě modrošedá.
Fialový (lila): Tělo fialového pískomila je světle šedé, oči výrazně červené.
Holubičí: Barva je o málo světlejší než u typu lila.
OSTATNÍ PÍSKOMILOVÉ
Vedle pískomilů mongolských, kteří jsou v obchodech se zvířaty nejběžnější, se občas prodávají i jiné druhy pískomilů. Mezi ně patří i následujících pět druhů:
Pískomii saharský (Gerbillus gerbillus)
Tento malý pískomil je obvykle světle pískově hnědý, i když někteří jedinci mají na srsti náznak rezavého nádechu. Snadno se ochočí, a proto je vhodným mazlíčkem pro děti. Skupina těchto pískomilů spolu bude spokojeně žít.
Pískomil indický (Tatera indica)
Rovněž známý pod názvem pískomil červenonohý. Je poměrně malý, ocas i tlapky má holé. Mívá tmavě růžovou barvu. Indický pískomil rád žije sám a těžko se ochočí, není příliš přátelským mazlíčkem.
Pískomil zavalitý (Meriones crassus)
Tento druh je mnohem větší než pískomil mongolský a jeho srst má nádech červené barvy. Od ostatních pískomilů se liší tím, že je samotářským zvířetem a samec a samice spolu po páření nezůstávají. Vypadá spíše jako potkan než jako pískomil mongolský a často kouše. Proto není příliš vhodný pro domácí chov.
Pískomil rudoocasý (Meriones libycus)
Tento pískomil je coby domácí mazlíček nejvzácnější, Je mnohem větší než pískomil mongolský, dorůstá až do velikosti až 20 cm a má dlouhé uši. Je agresivnější než většina ostatních druhů a jeho chov je obtížný, protože samice má tendenci požírat svá mláďata.
Pískomil namibský (Gerbillus paeba)
Tento pískomil, kterému se někdy říká sněžnicový kvůli tvaru tlapek, není tak známý jako ostatní druhy. K lidem je poměrně přátelský, zejména získáme-li ho jako mládě.
Facebook | 
Google