Osel
Divoké osly dělí někteří přírodovědci na dva samostatné rody. Do prvního patří šedí afričtí osli s dlouhými boltci a s takzvaným ramenním křížem (rod Asinus); do druhého osli asijští (rod Hemionus), kteří jsou žlutí, mají kratší boltce a postrádají ramenní kříž. Vědci je také označují jako poloosly. Přidržíme se rozdělení na osly africké a na poloosly. Společně ze zebrami patří osly do jednoho rodu s koni. Afričtí divocí osli žili v oněch místech, v kterých se nezdržovaly zebry, tedy v severnějších a v západních oblastech.
Známe pouze jeden druh, který vytváří dvě zeměpisné rasy. Osel nubický (Equus asinus africanus) je v lopatkách vysoký 113 až 118 cm a je šedožlutý. Na hřbetě se mu táhne tmavý podélný pruh, přetnutý na lopatkách příčným pruhem (ramenní kříž). Původně žil východně od údolí Nilu mezi 5° a 18° severní šířky. Směrem na západ pronikal osel nubický až do nitra Sahary k pohoří Tibesti.
K druhé rase afrického osla patří osel somálský (Equus asinus somaliensis). Nemá sice na lopatkách výrazný ramenní kříž, ale nohy má slabě příčně pruhované. Žije na severu Somálska, při pobřeží Adenského zálivu. Je málo náročný a spokojuje se písčitými, kamenitými nížinami při mořském pobřeží, kde rostou jen tuhé mimózy, trní a dřevnaté trávy. Vystupuje i do hor a na vysoko položené náhorní roviny, kde málokdy přijde do styku s člověkem. Vůdcem oslích stád bývá stará oslice, která je obdařena vynikající ostražitostí.
Osel domácí pochází z nubického afrického osla. I on mívá charakteristický lopatkový kříž a nohy bez páskování. Nelze však přesně určit dobu, kdy se poprvé začalo s ochočováním oslů. Bezpečně však víme, že jako domácí zvíře chovali osla již ve starém Egyptě. Zbytky jeho kostí se nalezly i v některých vykopávkách z doby železné. Je tedy osel jedním z nejstarších domácích zvířat a pomocníků člověka.
Dlouhým umělým chovem se vypěstovalo mnoho forem, které se liší barvou i velikostí. Nejčastěji bývá osel domácí šedý, může však být i světlý nebo téměř černý. Osli pěstovaní ve studených krajích dostávají na zimu hustou dlouhou srst, v krajinách teplých si ponechávají po celý rok krátkou srst.
Oslův život není nijak záviděníhodný. Ve dne těžká práce, k žrádlu hrstka suché trávy, které by se kůň ani nedotkl, v noci uvázán někde za domem nebo se svázanýma nohama pod širým nebem.
Osel si v jídle nevybírá, ale potrpí si na čistou vodu. Znečištěné a zkalené vody by se nenapil. Raději by trpěl žízní.Je to však paličák. Zamane-li si, zastaví se a nedá se pohnout ani bitím, ani domluvami k další cestě.
Známé oslí hýkání í-á, í-á, doprovázené ještě čtyřmi až šesti chraplavými vzdechy, nezní nijak příjemně. A jsou-li poblíž hýkajícího osla ještě jiní jeho kamarádi, připojí se k němu a pak započne koncert, který by člověku utrhl uši.
Facebook | 
Google