Lední medvěd
Medvěd lední (Thalarctos maritimus) je skutečně medvědí obr. Bývá přes 2,5 m dlouhý. Byly však uloveny i kusy třímetrové. Váží průměrně přes 4 q, staří samci pak až 5 q, někdy i 8 q!
Domovem ledního medvěda jsou kraje pokryté věčným ledem a sněhem v oblastech kolem severního pólu. Nejhojněji se nyní vyskytuje v Grónsku, na pobřeží Severní Ameriky a v severní Asii. Je ho však stále méně. Trvalým pronásledováním byl na mnoha místech úplně vyhuben. Jen v několika oblastech je ještě přísně chráněn.
2ivot medvěda ledního je vlastně naplněn neustálým cestováním. Musí totiž putovat za potravou. Příliš rychle se však nepohybuje. Chodí váhavým krokem a houpá přitom hlavou ze strany na stranu. Tak ujde bez oddechu i několik desítek kilometrů. Jen výjimečně bývá okolnostmi přinucen k běhu, ale to ho brzy unaví. Proto ho lovci s úspěchem štvou loveckými psy. Mnohokrát už bylo zjištěno, že medvěd lední je po několika kilometrovém běhu tak vyčerpán, že únavou padne. Přesto však nelze medvěda označit jako zvíře neobratné. Dokáže vyšplhat na kry skoro kolmé a skáče i přes čtyřmetrové trhliny v ledu.
Medvěd lední bývá často líčen jako neúnavný plavec rozbouřených severských moří. Novější pozorování však dokazují, že k plavání je medvěd uzpůsoben velmi nedokonale. Plave sice vytrvale, ale velmi pomalu. Člun, poháněný jen vesly, ho snadno dohoní. Ve vodě není medvěd také příliš obratný. Když ho lovci pronásledují, postrkují ho prostě bidlem tam, kde ho chtějí mít a kde se ho mohou snadněji zmocnit.
Nadsazovaly se i jeho potápěčské schopnosti. Medvěd se nejčastěji potápí jen na padesát centimetrů pod hladinu. Zřídkakdy hlouběji než na dva metry. Pod vodou nevydrží déle než dvě minuty. To vše ovšem ještě neznamená, že by byl medvěd špatný plavec. Rozhodně je však spíš tvorem suchozemským. Proti jiným vodním šelmám, třeba vydrám nebo tuleňům, je jeho tělo k plavání upraveno velmi nedostatečně.
Nejdokonalejším smyslem medvěda je čich. Podle arktických badatelů je prý mnohem jemnější než čich eskymáckých psů. Zrak a sluch už nejsou tak bystré. Málo má medvěd lední vyvinutý i mozek. Co do poměrné velikosti má ze všech medvědů mozek nejmenší.
Hlavní potravou ledního medvěda jsou tuleni. Za nimi neustále cestuje po celý rok. Tuleni totiž mění svá stanoviště, a chce-li se medvěd uživit, musí putovat za nimi. Nejčastěji padnou medvědu za oběť tulení mláďata, která tráví první dny svého života ve zvláštních dutinách pod sněhem poblíž otvorů v ledu, jimiž se vynořují jejich matky, aby se nadýchaly. Lední medvěd je pod sněhem vyčenichá, vyhrabe je a usmrtí. U dýchacích otvorů v ledu čekává často i na staré tuleně. K těm se však dovede připlížit i na volném prostranství. Nikdo by v tak velkém zvířeti ne¬hledal schopnost přiblížit se nepozorovaně k odpočívajícím tuleňům. Hodně mu při tom pomáhá jeho žlutobílá srst, která dokonale splývá s okolím. Jen jeho černý čenich by ho mohl prozradit. Plíží se s hlavou u země a bystře využívá všech nerovností terénu. Jindy se blíží ke kořisti i vodou. Potopí se přímo před krou, na které tuleň odpočívá, znenadání proti němu vyskočí a znemožní mu útěk do vody. Kořist zabíjí mocnou ranou své tlapy. Ve vodě ovšem tuleně chytit nedokáže. Tam pronásledují spíš tuleni medvěda. Využívajíce své plavecké obratnosti dorážejí na medvěda jako vlaštovky na ostříže a kousají ho do nohou i do zadku. Medvěd se obyčejně příliš nebrání; snaží dosáhnout co možno nejrychleji pevné země. Z chyceného tuleně sežere medvěd jen vnitřnosti. Zbytek ponechává polárním liškám. Má-li však hlad, přijdou mu vhod i vyvržené zdechliny ryb a v letních měsících v tundře i různé bobule. Jen největší hlad přiměje medvěda k útoku na člověka. Stává se to však jen zřídka. Musíme totiž rozlišovat útok od projevu zvědavosti. Lední medvěd si neobyčejně zvědavě prohlíží vše nové ve svém okolí. Mnohokrát se už stalo, že medvěd doprovázel lidi několik kilometrů jako pes. Lovci ledních medvědů jeho zvědavosti využívají a lákají ho k sobě zvlášť nápadnými pohyby nebo předměty.
Narozená medvíďata jsou jako mláďata medvěda brtníka velmi malá. Matka si je přidržuje tlapou v teplém kožichu. Ukázalo se, že medvíďata jsou naopak velmi zimomřivá a že potřebují teplotu kolem 18° C.
Dnes se v teplých kotcích už podařilo lední medvídky úspěšně odchovat. Tím byl vyvrácen i starý nesprávný názor, že medvědi potřebují k rozmnožování tulení tuk.
V sněhových brlozích přespává lední medvěd, stejně jako brtník, i nejdrsnější část arktické zimy.
Facebook | 
Google