Jelen
Jelen lesní (Cervus elaphus) je sice zvíře obecně známé, ale přírodovědci se dosud neshodli v názorech na jeho systematiku, tj. na otázku jeho ras a druhů.
V Evropě je celá tato záležitost komplikována ještě tím, že zde často docházelo k vysazování jelenů z východu, takže úplně čistá rasa evropského jelena se vyskytuje jen na některých místech, jako třeba ve východních Karpatech. Avšak i to je dnes už sporné.
Jeleni východního typu jsou však i tělesně odlišní, neboť dosahují mnohem větší váhy.
Oba typy však vytvářejí na rozsáhlém území svého rozšíření celou řadu zeměpisných ras, jako je například malá rasa žijící na Korsice a na Sardinii (Cervus elaphus corsicanus) nebo severoafrický jelen z Tuniska a z Alžírska (Cervus elaphus barbarus) a četné rasy sibiřské, jako jelen bucharský (Cervus elaphus bactrianus) atd. Nás bude hlavně zajímat, jací jeleni žijí u nás.
Náš středoevropský jelen je vůbec nejkrásnější rasa jelena lesního, a to jak stavbou těla, tak i nádherným, mohutně větveným parožím s pěknou korunou.
Tato forma takzvaného „červeného jelena" se u nás vyskytuje jen v Čechách, na Moravě a jen částečně na Slovensku, kde podle Komárka tvoří východní hranici jeho rozšíření řeky Kysuca a Váh. Naši myslivečtí odborníci se však domnívají, že tato hranice na východě je porušena přílivem jelenů východního typu, kteří prý se šíří dále na západ. Řekli jsme už, že čeští a moravští jeleni mají krev značně promíšenou krví jelenů východních, kteří byli vysazováni hlavně z Karpat. Vysazení nové krve se u místních jelenů projevilo tím, že jejich paroží zesílilo
Tyto jeleny řadíme k západní rase, kterou bychom mohli nazvat jménem jelen lesní středoevropský (Cervus elaphus hippelaphus). Tento jelen má krátkou obličejovou část lebky a je slabšího vzrůstu. Mladí samci po dosažení trvalého chrupu neváží po vyvržení více než 100 kg. Svůj tělesný vzrůst zakončují při nejvyšší váze 150 až 160 kg. Paroží se jim vyvíjí zvolna a postupně. Do třetího roku nemají víc než čtyři výsady. Jen zřídkakdy pět. Konec parohu se člení v korunu, čtvrtá podkorunová výsada obyčejně chybí, a vytvoří-li se, nikdy se nedělí. Zimní srst obou pohlaví je rezavě hnědá, letní červenohnědá.
Na Slovensku převládá typ jelena karpatského, ačkoli i tam kdysi vysazovali jeleny typu západního. Tato rasa tvoří přechod k velkému typu východních jelenů a je příbuzná jelenům kavkazským. Význačnou vlastností karpatské rasy je mohutný tělesný vzrůst. Při výměně trvalého chrupu v třetím roce dosahují mladí samci po vyvržení váhy až 150 kg. Staří samci váží 200 až 250 kg. Mají velmi dlouhou obličejovou část lebky a jejich paroží se vyvíjí rychle jak co do délky, tak co do počtu výsad. Dvouletí až tříletí jeleni mohou mít už 6 až 8 výsad na každé lodyze. Paroží tvoří někdy také korunu, ale pod ní se obyčejně vytvoří čtvrtá lodyhová výsada, dělená ve vidlici. V zimní srsti nemají rezavé tóny. Říkáme jim proto jeleni šedí. Této rase říkáme jelen lesní karpatský (Cervus elaphus montanus). Je zajímavé, že jelenům může narůst za poměrně krátkou dobu tak mohutné paroží. Od února a března, kdy naši jeleni „shazují", uplyne několik měsíců a paroží je opět v plné velikosti a síle. Paroh je opět zralý koncem července a začátkem srpna, u starých jedinců dříve než u mladých. Parohy váží až 13 kg. Hlavní stavební hmotou paroží je uhličitan a fosforečnan vápenatý..
Pro společenský a pohlavní život jelenů mají velký význam pachové žlázy. Jedna z nich je v slzníku před okem, další na vnější straně zadních běhů, jiná pod ocasem. Jeleni v době říje silně páchnou, takže v lese mnohdy ucítíme jelena na místě, kde předtím stál. Tento pach však není od pachových žláz, nýbrž vzniká v okolí pohlavních orgánů. V době říje je jím prolnuto celé tělo jelena.
V dnešní době obývají jeleni hlavně souvislé lesy, zejména horské. V létě je uhlídáme až na samých hřebenech, někdy vysoko nad hranicí lesa. Dokud ještě člověk nesídlil tak hojně v nížinách, žili jeleni i tam. Lze tedy předpokládat, že původně nežili v hlubokých lesích, nýbrž v parkovitých terénech, kde se střídaly háje s otevřenými plochami. Zdá se, že teprve před člověkem se uchýlila tato nádherná zvěř do ticha horských hvozdů, odkud jen v zimě sestupuje do nižších poloh.
K nejpěknějším zážitkům patří setkání s jelení zvěří. Stádo obyčejně vede stará laň. Staré i mladé laně a kolouši se sdružují do větších skupin, mladí a středně staří samci do menších. Jen statní staří jeleni vedou samotářský život. Za dne se s jeleny setkáme jen zřídka. Leží obyčejně v „ložích" a teprve večer táhnou na pastvu. V jejich pohybech je cosi vznešeného.
Ze smyslů je znamenitě vyvinut čich, sluch a zrak. Potravou jsou jim byliny, výhonky listnatých i jehličnatých stromů. V lesích, v nichž se vyskytuje příliš mnoho jelení zvěře, mohou jeleni spásáním mladých kultur napáchat značné škody. Proto je třeba udržovat stavy této zvěře na rozumném stupni.
Přirozené smíšené lesy poskytují jelenům více potravy než uměle vysázené, nepřirozené jehličnaté monokultury, které uživí jen málo zvěře. S jedním jelenem se počítá obyčejně na 200 ha lesa.
Jelen je znamenitý běžec. Je-li pronásledován, uběhne na rovině až 60 km za hodinu. Je-li v úzkých, přeskakuje překážky až 11 metrů široké. Vody se nebojí a dokáže hravě přeplavat i široké řeky.
Nejzajímavějším údobím v životě jelenů je doba říje. Naši předkové si asi hodně všímali života zvířat, že pojmenovali jeden z měsíců říjnem. Doba jelení lásky spadá skutečně do tohoto měsíce, ač začíná mnohem dříve, u nás již kolem 10. září. V první půli října již doznívá.
Facebook | 
Google